středa 18. dubna 2018

Má Julie

Má drahá Julie,

Je toto skutečnost? Myšlenky na tebe mě ubíjí, cítím se v křeči, cítím se omámen. Já, ten, jenž srdce z ledu má, cítím. Lásku? Nevím. Ale cítím.

Táhnu onen kus ledu jako kouli u nohy, pomalu tající, ale stále těžkou jako celý můj život. Snažím se na tebe zapomenout, ačkoliv vím, že to není možné. V nocích bdím a vidím tvou tvář, poté chytá mě zášť k osobě píšící tento dopis. Ach, v jaké situaci jsem se to objevil.

Lásko má, och, lásko, proč nemiluješ mě? Je to snad tím, jak se chovám, povaha snad můj cit k tobě? To, jak mému pohledu utíkáš, zraňuje mě, srdce mi buší, nemůžu dýchat, je to jako můj konec.

Já své ego kvůli tobě ztratil, snažil jsem se změnit, ale pouze jsem za to zaplatil. Láska v mém životě ztratila smysl, doufal jsem v nás, doufal jsem ve smysl.

Stejně škoda slov, měl bych již končit zde, lásku jsem ti již vyjádřil a ponaučil se. Chtěl bych říct však jen jedno a vyjádřit můj cit naposledy, poté budu opět ten bezcitný.

Chybíš mi a chci, abys to věděla, třeba kdybys mě v posmrtném životě potkala – ačkoliv bezcitného,


dříve tvůj jediný Romeo

středa 7. března 2018

Ta nedokonalá

Polštářky jeho prstů se dotýkají mé hebké pokožky na tvářích a krku a prozkoumávají místa, na něž se dennodenně jeho oči dívají. Dech se mi zpomaluje, zavírám oči a vnímám ty pomalé, jemné pohyby a cítím se jako pod vlivem drogy.

Rozepíná mi košily, knoflík po knoflíku, opatrně a pomalu. Jeho pohyby mi připomínají hru na housle a představuji si tu hudbu, kterou vytváří. Zakláním hlavu a vnímám pouze svou zvědající hruď.

Vtom se probírám z toho snu a dívám se mu do tváře. Je tak zničená a překvapená. Dívám se na místa, kam jeho oči směřujía vidím břicho a prsa pořezaná ostrými předměty. Červené ranky se na nás usmívají. Připadá mi to častečně vtipné.

Nebylo to jako v knihách, kdy vaše rány začne líbat. Nebylo to tak, že by se mi zadíval do očí, řekl, že to bude dobré a poté mě objal. Nebyly to žádné výhrůžné řeči se slovy musíš a měla bys. Nebylo to nic ve smyslu hrozeb. Bylo pouhé ticho. Ach, to hrozné ticho, které bych nejraději probodla nožem.

Na chodbě jsou poté jenom slyšet jeho kroky a bouchnutí hlavních dveří. Choulím se v rohu postele a dívám se z okna, jak odchází. Rukou projíždí ve svých hustých vlasech a neotáčí se a já se zmůžu na pouhý pláč a myšlenku na ostré předměty.

neděle 28. ledna 2018

Upadám do snu

Husí kůže. Přivřená víčka a letmí dech... a to bušení srdce, ach. Tančení v kruhu jako zbláznění. Plápolání ohně, jehož záře okusuje naše chodila a tvé příjemné doteky na mé kůži. Letmé polibky na krku a šeptání, jak mi to dnes sluší.

Pokusím se tě dotknout, ale ty mi vynadáš a rozzlobeně vztyčíš prst. Zasměju se jako malá holka a snažím se tě usilovněji chytnout. Jenže spadnu, padám na záda a směju se se zavřenýma očima.

Během chvíle cítím tvou přítomnost vedle mě, aniž by ses mě dotýkal. A upadám do snu.

neděle 26. listopadu 2017

Myslel jsem na tebe

"Omlouvám se," řekl tiše, podobajíce se zbitému psovi. "Je mi to tak líto."

Zasmála se, jak jí to přišlo vtipné. Měla chuť mu zatleskat za falšovanou lítost a za mistrovské přetvařování. Chtěla si vyrvat všechny vlasy z hlavy, chtěla pocítit větší bolest, než kterou zažívala nyní. Zatínala zuby, aby neudělala něco, čeho by poté mohla litovat.

"Zahodilo jsi to všechno... a to jen tak," opět se zasmála, "jako lusknutím prstů. Jak kdyby to bylo jednoduché, jak kdyby to nic a nikoho neovlivnilo. Myslel jsi na něco při tom, když jsi to udělal?"

"Na tebe."

"Na mě, haha," cítila slzy. "Asi to k ničemu nebylo. Ty jsi se prostě jen zabil!" zakřičela.


"Ano, já jsem se jen a pouze zabil..."


pondělí 20. listopadu 2017

Buch, buch, buch

"Měla bych tě nechat jít. Nechat tě, ať nalezneš tu pravou."

"Jak mám poznat, že je to ta pravá?"

"Podívat se jí do očí, cítit v těle motýly, slyšet šustění jejich křídel. Obdivovat krásy jejího těla, dotýkat se jí jemně a pomalu."

Chytil ji za ruce, podíval se jí zpříma do očí a pouze hleděl. "Jak se cítíš?" zeptal se.

"Cítím, že jsi ten pravý." Vzal její pravou ruku a položil si ji na srdce.

 "Cítíš to?" usmál se, "to buší jen a jen pro tebe."


sobota 30. září 2017

Hnědé oči

Pomalu jsme se k sobě přibližovali a naše prsty se letmo dotýkaly. Cítili jsme elektřinu probíjející naší pokožkou, která se snažila nás od sebe odtáhnout, ale my jsme se nenechali. Bylo to tak intimní, osobní a přesto tak vzdálené a cizí. Neznala jsem tento pocit.

Mírným pohybem, jako když se člověk plíží k bezbrannému zvířeti, se nakláněl k mému uchu, jemně, že jsem postupně vnímala jeho dech a bušení srdce. 

"Nemůžu tomu uvěřit," vydechl, "nedávno, pro mě hnědé oči byly pouhopouhé hnědé oči. Nyní, když hnědé oči spatřím, vidím tebe a mé tělo zkamení pod tím omamným pohledem. Zaklínáš mě, já se ti volně vzdávám a miluji to."

úterý 11. července 2017

Umění

"Něco jsem napsal," řekl a podal jí kus popsaného papíru. Písmo bylo nečitelné a vypadalo jako cizí znaky. Vzala do rukou tenký papír a ledabyle si ho prohlížela. "Co to je?" zeptala se mírně, aby nezněla útočně.
"Inspiroval jsem se tebou," řekl a nepatrně se usmál. "Uviděl jsem tvůj obličej a prostě...," nevěděl, co říct. Bylo toho tolik, ale bylo to tak těžké říct ve slovech. "Jak kdybych se díval na nějaké umění a já prostě nedokázal jen tak sedět."