středa 7. března 2018

Ta nedokonalá

Polštářky jeho prstů se dotýkají mé hebké pokožky na tvářích a krku a prozkoumávají místa, na něž se dennodenně jeho oči dívají. Dech se mi zpomaluje, zavírám oči a vnímám ty pomalé, jemné pohyby a cítím se jako pod vlivem drogy.

Rozepíná mi košily, knoflík po knoflíku, opatrně a pomalu. Jeho pohyby mi připomínají hru na housle a představuji si tu hudbu, kterou vytváří. Zakláním hlavu a vnímám pouze svou zvědající hruď.

Vtom se probírám z toho snu a dívám se mu do tváře. Je tak zničená a překvapená. Dívám se na místa, kam jeho oči směřujía vidím břicho a prsa pořezaná ostrými předměty. Červené ranky se na nás usmívají. Připadá mi to častečně vtipné.

Nebylo to jako v knihách, kdy vaše rány začne líbat. Nebylo to tak, že by se mi zadíval do očí, řekl, že to bude dobré a poté mě objal. Nebyly to žádné výhrůžné řeči se slovy musíš a měla bys. Nebylo to nic ve smyslu hrozeb. Bylo pouhé ticho. Ach, to hrozné ticho, které bych nejraději probodla nožem.

Na chodbě jsou poté jenom slyšet jeho kroky a bouchnutí hlavních dveří. Choulím se v rohu postele a dívám se z okna, jak odchází. Rukou projíždí ve svých hustých vlasech a neotáčí se a já se zmůžu na pouhý pláč a myšlenku na ostré předměty.