Umění

"Něco jsem napsal," řekl a podal jí kus popsaného papíru. Písmo bylo nečitelné a vypadalo jako cizí znaky. Vzala do rukou tenký papír a ledabyle si ho prohlížela. "Co to je?" zeptala se mírně, aby nezněla útočně.
"Inspiroval jsem se tebou," řekl a nepatrně se usmál. "Uviděl jsem tvůj obličej a prostě...," nevěděl, co říct. Bylo toho tolik, ale bylo to tak těžké říct ve slovech. "Jak kdybych se díval na nějaké umění a já prostě nedokázal jen tak sedět."

Doteky

Dívala jsem se mu hluboko do očí, ačkoliv on se do těch mých nechtěl podívat. Měla jsem chuť vyrvat si srdce z hrudi, podat mu ho v rukou a neustále křičet: "Vezmi si ho! Vem!" - Ale pouze jsem zkroucená jako panenka seděla na zemi a se slzami v očích jsem pozorovala jeho tvrdé kroky.

"Nechápu, jak jsi něco takového mohla provést! A zrovna s ním!" ukáže kamsi bokem a já se tím směrem zadívám. Udělala jsem chybu. Udělala jsem tak velkou chybu a já to vím. Vím to. Stydím se za sebe. Chci pryč.

V okamžiku, kdy se přiblíží ke mně, snažím se ho jemně prsty dotknout, ale on mé ruce ledabyle odstrčí a zakřičí: "Už se mě nikdy nedotýkej. Nikdy!" A to bylo to, co mě dočista zlomilo. Pochopila jsem, že to již nikdy nebude takové, jaké to bylo. A věděla jsem, že viníkem jsem pouze já a nikdo jiný.

"Stále tě miluji," zašeptám a pohled upřu k zemi. Srdce mi buší. Zastavil se u krbu, o nějž se rukama opírá. Jeho svaly jsou napjaté, čelisti má pevně stisknuté: "Já tebe ale ne." Odejde z místnosti a je ticho.

Mé hlasité vzlyky naplňují ticho v místnosti, když vtom zakřičím: "TAK DOST," a je tma.