Obejmi mě. Chci se schovat do něčího náručí, schovat se před světem, zahnat ty ošklivé myšlenky. Obejmi mě. Nechci již myslet na všechna ta nevyřčená slova a pokusy o osamostatnění.
Podívám se na něj jako na Boha s obavami v očích, aniž bych věděla, jak se tam vzaly. "Myslím, že se někdy Slunce cítí smutně?" zeptám se, přičemž se on na mě zadívá s nechápavým pohledem. Co to opět povídáš, má drahá. Je to důležité. Proč se nad tím nikdo do teď nezamyslel? Přitisknu se více k jeho hrudi a zbytek mu šeptám do trička, co má právě na sobě. "Protože se celý svůj život snaží natahovat své ruce co nejdál, přičemž jej za ně nikdo nedokáže chytit. Nikdo se na něj nedokáže dostatečně dlouho dívat na to, aby se do něj zamiloval," na chvíli se odmlčím, abych nabrala dech. Lehce zavrtím hlavou a poté pokračuji. Cítím, jak se mě jeho ruce dotýkají, ale mé tělo si toho dostatečně nevšímá. "Ale potřebujeme jeho světlo, protože říkáme, že Slunce je důležité, ale jakmile přijde noc, okamžitě se zamilujeme do Měsíce. Protože kdo by se dotkl něčeho, u čeho by riskoval, že se spálí? Kdo by miloval něco, co zraňuje?
Žádné komentáře:
Okomentovat