sobota 27. května 2017

Mona Lisa

Opíral se o okenní parapet a na rtech mu hrál úsměv. "Jsi krásnější než Mona Lisa," pronesl a ruce si založil na hrudi. Na pažích se mu jeho modrá košile nedokázala více roztáhnout a tak ruce lehce škrtila. 

Amélie zvedla oči od knihy. Zorničky se jí zvětšily a barva očí se jí díky světlu změnila. Bylo to zvláštní. Najednou její oči nebyly modro-šedé ale zelené a vytvářely z ní naprosto jinou osobu. Zavrtěla hlavou jak nad malým dítětem a vrátila se zpět ke knize, která ji ležela v klíně. "Nepřeháněj."

neděle 21. května 2017

Pryč

Měla zavřené oči a oční víčka se jí třepotala jako motýlí křídla. Dodávala dojem, že spí a zdá se jí noční můra, když jste se však podívali zblízka, všimli jste si slz, které stékaly po jejích tvářích a zanechávaly mokré skvrny na polštářích. Chtěla ten pocit úzkosti ze svého těla vyhnat, vyříznout nebo vyrvat holýma rukama. Byla schoulená v malém klubku a v jedné ruce držela dopis tak pevně, až se jí třásla ruka v křeči.

Z jejích vzlyků jste měli potřebu ji obejmout a utěšovat ji jak malé batole, v místnosti se však nikdo nenacházel. Byla zde dočista sama a snažila se vyrovnat s bolestí sžírající její tělo.

Má Drahá,

neboj se, jsem navždy s tebou. Napsal jsem tvé jméno na střelu, aby každý věděl, že jsi byla to poslední, co mi prolétlo hlavou.

Jonathan M.

Zakřičela. Hlasitě. Snad proto, aby toho démona ze sebe dostala a konečně opustil její již tak dost zraněné tělo. Nepodařilo se však. Stále cítila to bolestivé a již skomírající srdce, které tak tak bylo.

***

"Zemřela bezbolestně," oznámil doktor a se smutným obličejem opustil pokoj. Celá místnost byla ponořena ve smutečním šatu. Ležela tu mrtvá dívka a v rukou držela popsaný list papíru:

Můj Drahý,

nikdy jsi mi neřekl proč.

Mia L.

pondělí 1. května 2017

Slunce = Měsíc

Obejmi mě. Chci se schovat do něčího náručí, schovat se před světem, zahnat ty ošklivé myšlenky. Obejmi mě. Nechci již myslet na všechna ta nevyřčená slova a pokusy o osamostatnění.

Podívám se na něj jako na Boha s obavami v očích, aniž bych věděla, jak se tam vzaly. "Myslím, že se někdy Slunce cítí smutně?" zeptám se, přičemž se on na mě zadívá s nechápavým pohledem. Co to opět povídáš, má drahá. Je to důležité. Proč se nad tím nikdo do teď nezamyslel? Přitisknu se více k jeho hrudi a zbytek mu šeptám do trička, co má právě na sobě. "Protože se celý svůj život snaží natahovat své ruce co nejdál, přičemž jej za ně nikdo nedokáže chytit. Nikdo se na něj nedokáže dostatečně dlouho dívat na to, aby se do něj zamiloval," na chvíli se odmlčím, abych nabrala dech. Lehce zavrtím hlavou a poté pokračuji. Cítím, jak se mě jeho ruce dotýkají, ale mé tělo si toho dostatečně nevšímá. "Ale potřebujeme jeho světlo, protože říkáme, že Slunce je důležité, ale jakmile přijde noc, okamžitě se zamilujeme do Měsíce. Protože kdo by se dotkl něčeho, u čeho by riskoval, že se spálí? Kdo by miloval něco, co zraňuje?