sobota 15. dubna 2017

Bum!

Seděla v kavárně s hlavou opřenou dlaní, až se její zdála zdeformovaná a pozorovala lidi z okna. Kam tak všichni pospíchají? Nikdo si jejího pohledu v okně nevšiml a ona vlastně byla ráda. Ráda pozorovala lidi, ač sama neměla ráda, když někdo pozoroval ji. Bylo to zvláštní. Ráda pozorovala lidi a nepřipadalo jí to hloupé.
"Dáte si ještě něco, slečno?" zeptal se číšník kdesi za jejími zády. Aniž by pohnula hlavou, zadívala se na svůj hrnek plný kakaa a poté jemně zakroutila hlavou. Číšník pochopil a poté tichým krokem odešel. 
Chtělo se jí plakat, necítila ale, že by se její oči plnily vodou. Měla pocit, že se za chvíli rozpadne na kousíčky. Chtěla se vzdálit ale cosi ji přimělo zůstat tady, v tom místě, kde se cítila tak osaměle. Chtěla umřít.

Zadívala se na někoho na protější straně a nespouštěla z něj oči. Jeho vlasy sebou házely ve větru, rty se mu pohybovaly - s někým telefonoval. Když si všiml on jí, zastavil se čelem k ní, s telefonem stále u ucha a nepatrně se na ni usmíval. 

Ale ona se nestačila usmát.

V tom slyšela křičící lidi okolo a vrzání nábytku.

A potom BUM! Už nic nebylo.

Žádné komentáře:

Okomentovat