Doma

Spala. Její oči byly těžké a tělo leželo, jak kdyby bylo mrtvé. Měsíc jí svítil skrze okno přímo do obličeje, ale byla tak unavená, že jí to ani nevadilo a pouze tiše oddechovala jako malé dítě.

Slyšela, jak se otevírá okno. Jak jím někdo vniká dovnitř a jí to bylo jedno. V hlavě se jí míhaly ty nejhorší věci, které by se mohly stát, ale nic. Nepohnula se.

"Jsem tady," uslyšela u svého ucha a na tváři se ji rozprostřel úsměv. Cítila, jak si lehá vedle ní na postel a jemně ji objímá. Víc ji přikrývá dekou a dotýká se jí jemně, jak křehkého stvoření - Což ona byla. "Nic se neděje," šeptá, "už jsem tady."

A v tom se to stalo. Na povrch se derou slzy a valí se jí po tváři jako Niagarské vodopády. Tak dlouho to v sobě držela, že už tomu ani nedokázala zabránit. Cítila se tak bezmocně a zranitelně a tak se více schoulila do klubíčka, podobně jak to dělají malá koťátka.

Chtěla promluvit, říct mu, proč pláče a proč se chová tak slabě. Chtěla křičet, vykřičet do světa všechnu tu bolest. Chtěla ze sebe seškrábat tu hnusnou kůži a zahodit ji daleko, jak nejdál by to bylo možné.

"Chci domů," zašeptala mezi vzlyky. Ale kde je vlastně to doma?

Mé sluneční paprsky

Slunce pohlcovalo mou duši. Cítila jsem, jak ji vytrhává z mého nitra a trhá ji na neposbíratelné kousíčky.

"Proč to děláš?" ptala jsem se. Nebyla jsem si jistá, jestli mi rozumí, když mluvím mezi vzlyky a tak jsem dále jen opakovala: "Proč? Proč? Proč?" neustále dokola.

Zadívala jsem se na něj a jeho krása mě oslepila jako ty nejprudší sluneční paprsky. Ukazovákem mi více zvedl bradu, až se naše obličeje nacházely necelých deset centimetrů od sebe a nakonec mě políbil. Tak sladce. A jeho rty nahrazovaly slova, která měla být vyřčená a která mě měla tolik zranit.

A já jen plakala, protože jsem si uvědomovala, že toto je konec.