neděle 19. února 2017

Ta pravá

Uvnitř místnosti bylo černo. Někdo zatáhl žaluzie a nikdo se neodhodlal rozsvítit. Zvuky tříštícího se skla se nesly celým bytem a ve vaší hlavě vyvolávaly paniku. Srdce bušilo na poplach a dávalo najevo, že toto není místo, kde byste se zrovna měli nacházet; i tak jste však zůstali.
"Mohla by ses, prosím tě, uklidnit?" položil řečnickou otázku, prsty si masíroval oční víčka. Hlava ho bolela z toho všeho hluku. Bylo mu jasné, že nemůže odejít do té doby, nežli se všechno vyřeší tak, aby nedošlo k žádnému dalšímu nerozumění, ale i tak by nejraději šel domů a lehl si do postele a spal.
"Já jsem naprosto klidná," opáčila nazpět a rozhodila ruce do vzduchu na zdůraznění. "Jen," na chvíli se uklidnila, zavřela oči a pravou dlaní se opřela o stůl z mahagonového dřeva. Dýchala zhluboka, snažila se ze sebe dostat ten vztek. "Jen mi řekni," otevřela oči a pramen vlasů si schovala za ucho, "co se mezi námi stalo?" Byla to jakákoliv normální otázka, ale pro ni znamenala tolik.
"Nerozumím."
"Rozumíš."
Vzdychl. Byl unavený.

"Miluji tě," řekl a ona kývla. Po tváři ji stékala slza. Snažila se nepodlehnout hořkému pláči, který se v ní ukrýval. "Ale prostě nejsi ta pravá."

Žádné komentáře:

Okomentovat