sobota 4. února 2017

Čajový dýchánek

"Ještě čaj?" zeptala se, když v rukou držela zelenou konvici plnou černého čaje. Stůl byl posypaný květy růží a na každém tácku bylo položené malé růžové cukrátko. Každý hrníček měl svou vlastní barvu a tak si nikdo nemusel na konci odpoledne stěžovat, že mu někdo z hrníčku upíjel.

Malé dítko s hnědou kšticí přikývlo a dívalo se na hnědě obarvenou vodu, jak vtéká do oranžové hrníčku jako nějaký vodopád. Jakmile byl plný, žena se zeptala: "Kostku cukru?" a dítko odpovědělo: "Dvě, prosím," jak kdyby na tyto otázky odpovídalo běžně. Kostky žbluňkly do čaje a jak dítko tak žena se pohodlně usadily do křesla a hluboce vydechly, pomalu ve stejnou chvíli. "Jak bylo ve škole?" zeptala se žena s blonďatými vlasy a se zuby lehce nakřivo. Při úsměvu si pokaždé zakrývala ústa, aby zuby nebylo vidět, ačkoliv sama každému říkala, jak se za ně nestydí. "Malovali jsme," pronesla dívenka, "namalovala jsem koníka. Já mám totiž koníky ráda." Žena přikývla. Chtěla se zeptat, jestli by se na obrázek mohla podívat, ale vtom kdosi rozrazil dveře.

"Stát! Ani hnout!" křik byl zajisté slyšet až na ulici, jelikož několik hlav vykouklo z okolních domů jako na zavolanou. Muž, jemuž hlas patřil, držel v rukou zbraň a pevně s ní na ženu mířil.

Žena zvedla obě ruce nad hlavu a dítě naproti ní vyděšeně vyjuklo: "Co se to děje, tetičko?" pevně se drželo opěradel židle a nevědělo, co má dělat. "To nic, Jane. Nic se neděje," utěšovala ji žena.

Muž mezitím promluvil do vysílačky: "Máme ji. Neoprávněné unesení dítěte."

Žádné komentáře:

Okomentovat