středa 11. ledna 2017

Dechberoucí

Pocit, když nedokážete popadnout dech, je neskutečně... ohavný. Zdá se, že jste na pokraji smrti (jste radostí bez sebe nebo se vám v očích zračí strach) a v tom se opět přehoupnete zpět do živoucího světa, jak kdyby se nic nestalo. Ale vy víte, že se něco stalo a že na to jen tak nezapomenete.

"Rád si s tebou povídám," řekl tiše, když vedle ní pomalým krokem kráčel. Vlasy jim oběma vítr házel ze strany na stranu, jejich oblečení se z nich pomalu snažil ztrhnout. "Rád si s tebou povídám, ačkoliv nemám co říct."
Její zelené oči se zadívali vzhůru na jeho obličej a sledovaly ty jemné rysy jeho úst. "Sama víš, že jsi dílem umění. Ne všichni tě pochopí, ale ti, co ano, ti na tebe nikdy nezapomenou."
Nebyli jako ostatní. Nedýchali. Byli jediní s plícemi, které nepotřebovaly kyslík. A jim se zdálo neskutečně ohromující, že na celé planetě jsou jediní oni dva, kteří nemohou říct, že udělali vše do svého posledního dechu.
Zastavili se. Stáli na vrcholu vysokého kopce a dívali se jeden druhému do očí. Nikdo z nich dvou nepromluvil. A vtom jak kdybych jejich mysl zakřičela a zaútočila. Plakala. Plakala, protože věděla, že toto je její konec. Konec toho všeho krásné i špatného, rozumného i hloupého. Cítila najednou, jak její plíce jí nutí se nadechnout. Slzy jí stékaly po tvářích a skapávaly na studenou zem.

"Nikdy jsem si toho nevšimla," pronesla pomalu. Její nohy ji nadále neudržely a její tělo se tak sneslo k zemi. Zamrkala očima. "Co když spadnu?" zavzlykala. "Chci létat. Kam se ukrývají monstra v mé mysli?"

V tom byl konec. Na světě zbyl pouze jediný člověk s plícemi jako dekorací a v náruči držící svou drahou osobu, které nestačil říct, že on je to monstrum.

Žádné komentáře:

Okomentovat