Pomoc

Seděla v bílém křesle v prázdném pokoji, do kterého vnikalo světlo pouze jedním jediným oknem. Venku bylo sychravo. Nechtělo se jí ven.

Nohy měla přehozené přes jednu opěrku, ruce na hrudi a kousala si nehet na levém palci. Vždy si vybírala levou ruku, jelikož byla blíž k srdci. Myslela si, že pokud ztratí levou ruku, nebude to taková škoda, třeba by konečně necítila k nikomu žádnou lásku.

Slyšela, jak venku štěká pes. Nebyl to takový ten roztomilý psí štěkot, kdy máte zapotřebí jít se podívat k oknu na toho sladkého pejska. Byl to štěkot psa, kterého jste se měli bát, před kterým jste nedokázali utéct, ačkoliv jste se sebevíc snažili.

Zablýsklo se. Pravděpodobně to nebyl pouhopouhý déšť, ale dokonce bouřka.

Milovala bouřky. Cítila se při bouřkách v bezpečích - což pro ostatní bylo neskutečně zvláštní.

Z očí jí začaly téct slzy. Měli jste chuť se jí zeptat: Co se děje? Proč pláčeš? Někdo ti ublížil? Nic takového se však nestalo, protože byla v pokoji sama. Samotná duše z poloviny prázdná, která prosila o pomoc tím, že se zavřela v pokoji s mrtvolou člověka, kterého před patnácti minuty zabila.

Panika

Vládla Panika.

Na hlavě měla korunu z modrých růží, posázenými měsíčními kameny. Dlouhý závoj se jemně dotýkal jejích zad a modro-černé šaty z ní vytvářely autoritativní osobu. 

Stála před svým trůnem, ruce svisle podél těla a její oči se přes celou hlavní místnost dívaly na mohutné hnědé dveře na opačné straně. 

Výraz v její tváře byl nepopsatelný. Mísil se výraz nejistoty se sebedůvěrou a strach s odhodláním. V očích se jí zjevovala láska k lidu ale zároveň smrt. 

Slyšela to ohromné bušení na dveře, které jí nahánělo husí kůži. Bušení srdce jí stále přesvědčovalo, že je naživo, ale ne na dlouho. Oddaní muži byli připraveni k obraně své královny a jejího potomstva. 

"Za chvíli sem vpadnou královno," řekl muž, klečící vedle ní. Držel ji za nehybné prsty levé ruky a jemně si s nimi hrál. Ona však na něj nepohlédla. Neposlouchala jeho slova. Doufala, v to, že její pohled byl dostatečně silný na to, aby je ochránil, aby se nic nestalo a aby děti, které právě ležely v postýlkách ve svých pokojích nepociťovaly strach. "Musíme se schovat," pronesl a sklopil svůj obličej směrem k jejím nohám.

Její pohled opustil druhou stranu místnost a s otevřenými ústy a se slzami v očích se zadívala na milého. "Nač se schovat?" zeptala se.

"Ať jen to vědí, koho zabili. Ať každý kdo sem kdy vstoupí a najde naše ostatky, bude vědět, že jsme se neschovávaly jako krysy, ale hrdě jsme čelili smrti, která nás potkala. Ať ví, že jsme s vypjatou hrudí očekávali svůj osud a hleděli jsme vstříc dalšímu životu," odtrhla od něj pohled a její zrak opět spočinul na dveřích. Její hlas se zlomil a tak pouze tiše zašeptala:

"Ať vědí, že zde vládla Panika."

Slova plná lásky?

Vždy to napáchalo spoušť. Ta slova plná lásky, která byla připravena dopředu, aby dávala smysl. Doufali jste, že člověk na druhém konci pochopí vaši situace, vaše sny a vášně a přesto se něco zvrtlo a proměnilo se v prach. 

Kouzlo mlhy

Bílá mlha se snáší na rozlehlá pole a zakrývá tak krásy přírody. V lese slyšíte houkání sovy a zdá se, že jste ve vymyšleném světě. Je to najednou tak nepřirozené, být v takovém tichu, které vaši hlavu naplňuje nejzvláštnějšími otázkami o kterých zadumaně přemýšlíte.

Z lesa najednou vyběhne srnka. Kopýtka se jí zabořují do vlhké hlíny, ale to jí nebrání v tom, aby si udávala rychlost. V jednom okamžiku ji vidíte - krásnou srst, poklidné oči a naslouchající ouška - a vtom se ztrácí v neznámu v mlze. 

Víla

Měsíc svítil tak jasně a ona byla omámená. Kdybyste na ni promluvili, usmála by se na vás a políbila na tvář. Rty se jí třásly a třpytky na jejích rukou byly dechberoucí.

Byla jako víla, lapila vás.

Nemůžete z ní spustit oči.

"Možná je zde něco, co se bojíš říci, někdo, koho se bojíš milovat nebo místo, kam se bojíš jít. Bude to bolet. Bude to tak moc bolet, jelikož na tom záleží."

V jejích očích se zableskla vážnost a hlasitě se nadechla a vydechla. Způsob, kterým se její řasy pohybovaly, vás přesvědčoval o nemožném a vy jste si přáli jedno: Umřít v jejích spárech.

Pozn. autora: Mísení minulého a přítomného času je záměrné.

Under the sea; 1.

Držela telefon přímo u ucha a naslouchala pouhému vyzvánění. Bylo to jako čekat na Ježíška, až vám přinese dárky pod stromeček a vy se nemůžete dočkat, až se tak stane. Ležela na posteli, nohy měla zvláštním způsobem pokrčené a dlouhé tričko držela za konec, který nervózně žvýkala.

Najednou uslyšela klapnutí a zatajil se jí dech. "Haló?" ozvalo se z druhého konce a poté dlouhý výdech, jako když kuřáci vydechují kouř. Bylo to zvláštní. Zavřela oči a nechala tento okamžik vklouznout do své mysli. Cítila, jak jí naplňuje vzrušením, jako by tato chvíle byla magická.

"Omlouvám se," pronesla a lehce se usmála jako malé dítě. Věděla, že se tam někde na druhé straně usmál také. Tušila to. Tušila, že zavřel oči, jeho bílé zuby se zablýskly ve světle, protože se usmál zeširoka a poté rukou pročísl své vlasy. "Omlouvám se, že volám tak pozdě, ale zdá se mi, že tvůj hlas je jediným řešením mých problémů, kterých je nespočet."

Výjimečnost

Sluneční paprsky se jí proplétají ve vlasech a na tváři má úsměv, jakým se usmíváte na štěňátko. Je ten typ, který se vás zeptá: "Co je na mně tak výjimečného?" a vy se na ni pouze podíváte s otevřenými ústy, protože nevíte, kde začít.

Neopatrný meeting v MHD

Narváno. Teplo. Lidi. Křik. Věci, které nemám ráda, přičemž všechny tyto věci spojuje jedno - MHD.

Je tu muž, který mi před chvílí vrazil do mobilu. Jeho tělo je sportovní, krátké vlasy jsou zbarvené na blond. V momentu, kdy se jeho loket dotkne mobilního krytu, okamžitě otáčí hlavu. Nevím, jestli je jeho tvář nezapomenutelná nebo si ho prostě s někým pletu. Jakmile pronese slovo "Promiňte", v jeho očích mu zajiskří obava a já se nezmůžu na nic jiného než na úsměv.

Bílá dodávka

Bílá dodávka vyjela zpoza rohu a na její kapotě se odrazily sluneční paprsky. V takto ranním čase to vlastně nebylo nic neobvyklého.

Za volantem seděl muž středního věku se strništěm kolem úst a se zbytkem jamu na tváři. Při menších zastávkách se napil z plastového kelímku kávy a poté hlasitě vzdychl. Pro něj toto byl ranní stereotyp.

Ačkoliv chlapík vypadal na drogového dealera, nikdy byste neuvěřili, co vlastně v dodávce veze.

Slunečnice. Ne, pardon, hromadu slunečnic. A nikdy byste neuvěřili, co s nimi vlastně dělá - rozdává je lidem, kteří dlouho nepoznali lásku.

Pokemoni dnes nejsou, co?

Mysl lidí je zvláštní, nikdy vlastně nevíte, co očekávat. Chtěla bych částečně vědět, co si ostatní lidé myslí, ale když to zjistím, tak už ten život nebude mít takové kouzlo. Teď si pravděpodobně každý říká, že náš svět nemá žádné kouzlo.k Že je to prohnily život, který musíme prožít.

***

Zkoušeli jste někdy hledat souhvězdí pomocí aplikace, ve které se vlastně nevyznáte? Je to krásné a vzrušují a vlastně i zábavné.

Myslím, že to bylo o prázdninách, ale nejsem si tím stoprocentně jistá. Hvězdy na nebi krásně svítily a vytvářely hvězdné mapy. Měla jsem pocit, jak kdybych se na ty svítící tečky mohla dívat věčně. Chtěla bych být hvězdou. Nevyhasnutou, neustále zářící a krásnou. Asi je to nadpozemské přání.

Neumím, neznám, netuším. Ňouma Elin Carsen. Mít aplikaci pro hvězdné nebe byl dokonalý nápad, ale také by bylo skvělé se v oné aplikaci orientovat, což samozřejmě Elin Carsen neumí.

Převzal řízení. Když jste se mu podívali do obličeje, viděli jste takový zvláštní zadumaný výraz a museli jste se usmát. Já bych se na některé lidi dokázala dívat věčně.

"Tam je ta Velká medvědice nebo tak," díval se do mobilu, přičemž ruku napřáhl před nás. "Tam je štír a tam je malý vůz, vidíš?" Zadívala jsem se vzhůru. Bylo tam tolik hvězd, nedokázala jsem se orientovat. Hele, viděla jsem Severku a snažila jsem se k ní přiřadit ostatní body.

"Nemůžu to najít," řekla jsem. Přišel ke mně a podal mi telefon s oním souhvězdím: "Dívej se na toto a pak se podívej nahoru." Udělala jsem, jak řekl a opět mě oslnilo světlo hromady hvězd. "Už to vidím."

Neviděla jsem. Dá se to považovat za lhaní, když neříkáte pravdu proto, abyste někomu udělali radost? Snad ne.

Doufám.

Pomozte mi?

Noc je něčím zvláštní. Jste na rozlehlém poli, opodál vidíte dálnici a neustále projíždějící světýlka. Ačkoliv doufáte, že si můžete s někým promluvit o problémech, které vás právě tíží, nemůžete si na nikoho vzpomenout. 

Tváře máte narůžovělé od zimy a oči jakýmsi způsobem zalité slzami, ale nejde to poznat. Prsty vám mrznou a tak se je snažíte udržet v teple v kapsách. 

Mám pocit jak kdyby každý lampa představovala slunce, ke kterému se za každou cenu musím přiblížit. No není to zvláštní? 

Občas se modlím, abych umřela. Abych konečně nemusela trpět to peklo, co si vytvářím ve své vlastní hlavě a které nedokážu zastavit.

Pomozte mi?