Procházíte podchodem, je vám zima, snažíte se udržet teplo. Před vámi jde rodinka: Maminka, tatínek, jedno dítě vedené za ruku, druhé je v kočárku. Jakmile ti zmizí z dohledu, objeví se najednou starší pán, který míří přímo k vám.
Chvíli si říkáte, že se chce na něco zeptat, ale když se zastavíte, abyste si ho vyslechli, šeptá tak, že ho neslyšíte a z očí se mu valí slzy.
Je slušně oblečený, šedivé vlasy má nakrátko zastřižené, černý kabát zakrývá větší břicho a černé kalhoty spolu s boty má lehce mokré.
Dívá se vám do očí, vy nic neslyšíte, protože šeptá a v podchodě je rušno. Je vám jasné, co zřejmě chce: Peníze, jídlo, cigarety? Hrozné na tom je, že ani jedno nemáte. Snažíte se mu nějak mile říci, že peníze bohužel nemáte (jelikož peníze u sebe nemáte snad nikdy). Jeho slzy vás bodají do srdce jako malé nožíky.
Řeknete: Omlouvám se, ale já opravdu peníze nemám. A poté zmizíte z dohledu, protože se již nemůžete dívat na toho muže, jak před vámi pláče a vy s tím nemůžete nic dělat, jelikož mu nemáte co nabídnout.
Vyjdete z podchodu schody do toho hnusného deště, čekáte na trolejbus a pouze si domýšlíte, co ten muž dělal dál, co vám vlastně chtěl říct a co ho tak rozplakalo.
Žádné komentáře:
Okomentovat