pondělí 7. března 2016

Slzy v podchodě

Procházíte podchodem, je vám zima, snažíte se udržet teplo. Před vámi jde rodinka: Maminka, tatínek, jedno dítě vedené za ruku, druhé je v kočárku. Jakmile ti zmizí z dohledu, objeví se najednou starší pán, který míří přímo k vám.
Chvíli si říkáte, že se chce na něco zeptat, ale když se zastavíte, abyste si ho vyslechli, šeptá tak, že ho neslyšíte a z očí se mu valí slzy.
Je slušně oblečený, šedivé vlasy má nakrátko zastřižené, černý kabát zakrývá větší břicho a černé kalhoty spolu s boty má lehce mokré.
Dívá se vám do očí, vy nic neslyšíte, protože šeptá a v podchodě je rušno. Je vám jasné, co zřejmě chce: Peníze, jídlo, cigarety? Hrozné na tom je, že ani jedno nemáte. Snažíte se mu nějak mile říci, že peníze bohužel nemáte (jelikož peníze u sebe nemáte snad nikdy). Jeho slzy vás bodají do srdce jako malé nožíky.

Řeknete: Omlouvám se, ale já opravdu peníze nemám. A poté zmizíte z dohledu, protože se již nemůžete dívat na toho muže, jak před vámi pláče a vy s tím nemůžete nic dělat, jelikož mu nemáte co nabídnout.
Vyjdete z podchodu schody do toho hnusného deště, čekáte na trolejbus a pouze si domýšlíte, co ten muž dělal dál, co vám vlastně chtěl říct a co ho tak rozplakalo.

pátek 4. března 2016

Noční povídání.

Těším se na ty krásné dny, kdy budu sedět na zahradě, číst a dívat se na rostliny plné květů. Vzduch bude zvláštním způsobem sladký a nebe nádherně modré.
Doufám, že nebude takové příšerné vedro, jako bylo minulé léto - ačkoliv předpovídají, že takové bude.
Cítili jste někdy ve vzduchu něco, co vám připomínalo dětství? Já ano. Sádra. Je to zvláštní, ale od té doby, co jsem měla něco zlomeného, čas od času cítím sádru, i když s ní nikdo okolo mě nepracuje.

Posledních pár dní se mi zdá, že se mé stavy vracejí. Nechci, aby se vrátili. Chci, aby všechno z toho bylo už pryč a aby se to nevracelo.