Sedím v pohodlném křesle, které příjemně objímá mou postavu a zaplňuje ji láskou. V rukou držím krásně modrý zdobený hrníček, z něhož se ještě kouří a po chvilkách z něj neslušně usrkávám jak malé dítě.
Čaje jsem se nikdy nemohla nabažit. Čaj pro mě znamenal jakéhosi přítele, u kterého jsem si mohla být jistá, že tu bude vždy, bude mě mít rád a vždy mile a tiše bude naslouchat mému hlasu, který vypráví denní historky, které mi zpříjemnily den, ale také věci, ze kterých bych se nejraději rozplakala. Čaj představoval něco, k čemu se můžu navracet a nikdy by to nemělo zmizet, vždy tu bude pro mne, v jakoukoliv dobu (pokud ho samozřejmě nezapomenu koupit) a horká tekutina mi prolétne tělem tak rychle, až se nestačím divit.
Zdá se mi, že nejšťastnější chvíle se mi většinou stávají po tom, jakmile dopiji čaj...
Žádné komentáře:
Okomentovat